World of Nessy na Blog.cz

Tento příběh vyhrál na stránce kidsland.cz 1. místo v prosincové literární soutěži :). Snad se bude líbit.

Vánoce, Vánoce přicházejí…. Už mi tyto melodie trhají uši i srdce. Jeden kapesníček po druhém dopadá na zem a moje blankytné oči jsou jako tenisáky.
Další pitomé svátky jsou zpět. Všichni blízcí okolo se chovají, jako velká spokojená rodinka. Mamka si pořád cvrliká ty hloupé vánoční koledy, všude voní cukroví a láskou by se všichni mohli roztrhat. Odporné oslavování vánočních svátků nemám ráda ze tří důvodů, však nejvíce mi trhá srdíčko ten třetí, nejsmutnější důvod.

Ještě před pár lety, když jsem oslavila krásné osmé narozeniny, bylo všechno fajn. Patřila jsem mezi nadané děti na poskakování v růžových šatičkách a s piškoty na nohách. Všechno klapalo, jak má být. Třikrát týdně jsem docházela na hodiny baletu a odpoledne trávila s mým milovaným dědečkem. Můj děda byl nejlepší na světě! Každý den měl pro nás vymyšlenou nějakou super zábavu. Jednou to bylo krmení kachen v malém rybníčku nedaleko jeho baráčku, podruhé zase hra s loutkovým divadlem. To jsem měla nejraději. Loutky byly vyrobeny z blyštivě hnědého dřeva a šatičky ze sametové látky, které jsem sama šila! Každý týden jsme vytvořili jednu další loutku. Bylo jich přes 100! Pak už jen stačilo vytvořit oponu u starého šuplíku bez úchytky, které tvořilo pódium. Bylo to okouzlující!

Jak já to milovala. Jenomže jak to bývá, nic netrvá věčně. Můj dědeček umřel na moje desáté narozeniny. Na tento den nikdy nezapomenu. Byl den před Štědrým dnem a můj nejmilejší děda umřel. Tehdy jsem plakala asi jako dnes. Stále jsem se nechtěla smířit s tím, že můj děda je mrtvý. Nadále jsem chodila krmit kachny, čárat po zdi, vyšívat a… Hrát si s naším divadlem. Snažila jsem se tvořit další a další loutky, ale nešlo to. Skrz slzy v očích a vzlyky, jsem nezvládla ani rukávek od šatiček. Zvládla jsem se jen stočit do klubíčka a pořádně se vyplakat. Konečně, když už mi bylo lépe a už jsem nechodila plakat do dědova domečku, se do mého života připletla další příšerně smutná věc. Byly to dvě nemoci, které, bohužel nešly vyléčit. Rakovina! Ta jedna z prolhaných nemocí, jež zabíjí lidi. Na tuto nemoc umřel můj dědeček. Na tuto nemoc jednou zemřu já! Už ani baletit nemohu. Při mém největším vánočním představení jsem špatně upadla. Tehdy to bylo na den rok po dědečkově smrti. Chtěla jsem mu udělat vánoční překvapení do nebe. Namísto okouzlujícího dárku, hrozné neštěstí. Od té doby jsem oddaná na kolečkové křeslo s hrůzostrašnou nemocí.

Dnes je 22. Prosince. Zítra oslavím svoje čtrnácté narozeniny. Ostatní děti by se možná těšily, já však ne. Jen s hrůzou očekávám, co se mi stane. Do konce mého života zbývá už tak málo. Jsem čím dál tím slabší. Cítím se na 60letou důchodkyni a ne na čtrnáctiletou puberťačku. Už ani časté chemoterapie, z kterých se mi pokaždé navaluje, nepomáhají. Brečím často. Občas přemýšlím, jestli neodhodím křeslo a "skočím" pod kola vlaku. Bylo by to tak snazší. Mám už jen jedno pouhé přání. Ráda bych si ještě s dědečkem zahrála s loutkovým divadlem. Vím, že se to splnit nedá. Proto brečím ještě víc. Mohu jen doufat… Vždyť jsou ty Vánoce!!

Už je osm hodin večer. Nejspíš už půjdu spát. V tuhle dobu se moji vrstevníci chodí bavit na diskotéky. Holky se malují a módí. Já si jen předám nožku po nožce na lůžko, zavřu víčka, což mi pomůže se ponořit do krásných snů, kde jsem naprosto zdravá a chodím po svých nohách…

"No ták, pojď už, nebo to nestihneme!" Pobídne mne čí si hlas. Byl to děda! Nevěřícně jsem mrkala. "Pojď, Aničko!" Vyřkne znovu a chytne mě za ruku. "Počkej, dědo, počkej! Musím usednou na kolečko…" Už jsem to ani nestačila doříct. Stála jsem na svých nohách! Na těch, které byly ochrnuté! "Já stojím!" Můj jásot se musel rozléhat po celém bytě. "Tak jakou si zahrajeme? O Červené Karkulce nebo Šípková Růženka?" optal se děda a neztrácel na své usměvavé tváři. Tak, jak si ho pamatuji. "Třeba tu o Růžence" zněla má odpověď.

Je to asi jedna z nejoblíbenějších her na Facebooku. Princip je v tom, že si vytvoříte svého mazlíčka, tedy peta, pojmenujete ho a staráte se o něho. Zařizujete mu domeček, krmíte ho, čistíte ho a podobně. Můžerte také navštěvovat kamarády, aby nebyl pet osamocen.

Můj pet se jmenuje Pusinka.

U kamarádky Misty (Pusinka byla ještě fialová)

Na nákupu

Před obchodem

Pusinka loví ryby :)

Na závodech :P

Ahoj všichni. Založila jsem si blog a netuším, co sem psát. Proto jsem se rozhodla, že začnu Fejsem. Dvě třetiny lídí, většina puberťáků Facebook určitě už má. A kdo ne, tak si může přečíst tento článek a rozhodnout se, jestli si založit Facebook je dobrý nápad nebo ne.

Takže stránka na Facebook je (Nečekaně) www.facebook.com. Založit si ho může kdokoli a je to zdarma! Veliké plus je, že si můžete změnit jméno. Třeba: Jana Janiška Frýdová, nebo Gabriela Gábi Havlová. Já mám ve jméno Ovečka. Po založení je dobré si vožit svoji profilovou fotku. KDo nechce, může si nechat kolonku prázdnou, dát si tam obrázek z internetu a pod. Dále stačí vyhledat přátelé, které znáte a povídat si s nimi! Jedna z výhod Facebooku. Můžete si vkládat fotky, videa, poznámky, plánovač, dát si, jakou máte náladu, komentovat stavy vašich přátel... Je toho opravdu hodně! mě osobně nejvíce baví hrát hry, dělat si testy nebylo vyhledávat skupiny, kam bych mohla zapadnout. Kdyby ještě nějaké připomínky, tak napište....